Eva Kmentová

Forma – koncept, hmota – dotek, pozitiv – negativ: dílo Evy Kmentové

3. 7. – 28. 9. 2003

Sochařka Eva Kmentová (1928 – 1980) patřila k první poválečné generaci, která v mládí překonávala zvláště obtížný úsek českých novodobých dějin. V 60. letech se rychle se zařadila mezi nejzajímavější osobnosti českého výtvarného umění a je i dnes pokládána za jednu z protagonistek české výtvarné “nové vlny”. Bohužel nemoc, se kterou zápolila po celá 70. léta a kterou nakonec nepřemohla, ukončila její cestu předčasně. Zemřela v roce 1980 ve věku padesáti dvou let. Se svojí smrtelností se musela dlouho vyrovnávat a dokázala svědectví o tomto procesu vnitřního očišťování sublimovaně vložit do své tvorby. Její tvorba tak není jen lidským příběhem osobní statečnosti a naděje, ale je i svědectvím o díle, které se pod tíhou mezní situace osvobozovalo od formálních i obsahových konvencí a dalo umění zcela nové impulsy.

Kmentová je v českém umění zařazena především jako autorka otiskující do sádry segmenty lidského těla. Výsledky její práce jsou interpretovány především jako emotivně a esteticky silná výtvarná díla. Jsou ale zároveň konceptuálně myšlenými objekty, koncentrovanými na přenos energie, procesuálně zaznamenávajícími pohyb těla, které se na chvíli zastavilo a fixovalo pomíjivý okamžik doteku živé hmoty s neživou. Problematika konceptuálně transformované tělesnosti se objevuje i v autorčině rozsáhlém díle kreslířském.

Pro litoměřickou retrospektivu se podařilo získat klíčová díla všech etap autorčiny tvorby, jimiž se Eva Kmentová proslavila. Přestože je výstava uspořádána v zásadě chronologicky a ukazuje autorčin vývoj od modernismu přes informel a novou figuraci až k závěrečné konceptuální tvorbě, není jejím cílem ukázat toto dílo v jeho komplexnosti. Přednost dáváme možnosti poukázat na některé výrazné intence, které se v něm prosazují – především na jeho velkou vnitřní energii, výtvarnou autenticitu a hlubokou erotičnost. Vedle autorky meditativních otisků vlastního těla do křehké hmoty sádry tak vyvstává i jiná podoba Evy Kmentové: podoba silné vášnivé osobnosti, vědomé si síly skryté v polaritě agresivity a touhy lidských vztahů a hledající jejich přesné vyjádření.

Eva Kmentová zůstala po celý svůj život doma, v Praze a Jevanech. Přestože měla významného zastánce v uznávaném teoretikovi Jindřichu Chalupeckém, mohla těžko konkurovat umělkyním pohybujícím se ve “velkém světě”, k němuž patří i velká produkce. Dnes už ale vidíme, že její tvorba ukazuje přirozené souvislosti s tvorbou jiných významných světových umělkyň a že přestože není početně rozsáhlá, dotýká se nesmírně zajímavým způsobem otázek spjatých jak s ženským uměním, tak s obecnými otázkami lidské existence a s hraničními projevy výtvarného experimentu. Vedle tvorby Evy Hesse či Aliny Szapocznikow, které prožily podobně tragický osud, je tak třeba v souvislosti s Evou Kmentovou jmenovat také Louise Bourgeois, Nancy Spero nebo Kiki Smith, umělkyně fascinované enigmatem vlastní tělesnosti a hledající v různých fázích poválečné výtvarné historie nové radikální formy trojrozměrného vyjádření jeho intimních obsahů.

Ve větším rozsahu bylo dílo Evy Kmentové naposledy vystavováno v listopadu 1989 v Národní galerii v Praze. Výstava v Litoměřicích je tak důležitou možností vrátit se k této osobnosti a pokusit se o nové zhodnocení její tvorby. Postkonceptuální autorčino pozdní dílo míří k minimalistickému výrazu, je ale přitom nabito bezprostřední tělesností. Její experimentální vyjádření výtvarného konceptu znamená v českém umění významný iniciační počin. Od těžkých objemů došla k pomíjivosti útržků papíru a volným kresbám, které jí dovolily současným jazykem hovořit o tabuizovaných věcech. Vnitřní silou směřovala k završení svého díla, ovlivňovala jeho podobu a nalézala svobodu velkého umělce, pro něhož formální ohledy ztrácejí důležitost.

Marie Klimešová