9. 10. – 23. 11. 2003

Přála jsem si křídla
ale nevyrůstají mi z těla
Hlavu mám u země
a vdechuji prach
Ruce mám od hlíny
za nehtem třísku
Kolik rozdrtím písku
až půjdu kolem zahrad
okolo vrnících splavů
a podél slídových zdí?
Počkám až sejde rosa…

Výstava je ohlédnutí a bilancování. Olga Čechová má za sebou mnohé splněné úkoly, kromě těch, které si uložila sama, jsou to ilustrace časopisecké a knižní, kreslené filmy. Dovede se touto prací zaujmout, dává jí svou fantazii a osobní styl. Umí se vcítit do vnímání zejména dětského diváka. Nakreslila rozličné podivuhodné děje v přírodě, chodící ryby, oblečené lišky, usměvavé stromy. Sama se ráda vrací pro skvostný střípek dětství, vzpomíná na vlahé voňavé dny, usmívá se přes okraj snu, je totiž také básnířka. Její důvěrné texty a verše, provázené kresbami a grafikami, vyšly již v sedmi bibliofilských vydáních. Vlastní slovní projev je přirozený protějšek sdělování v obrazech. K poezii má nejblíže kresba. Kresba byla na začátku její výtvarné dráhy.

Na brněnské Škole uměleckých řemesel ve válečných čtyřicátých letech překvapovala zralostí svých kreseb, výrazných tvarovými zkratkami. Během dalších studií v Praze (u Karla Svolinského a Antonína Strnadela na Vysoké škole uměleckoprůmyslové) pokračovala v osobním pojetí kresby nehledě na dobové praktiky či normy. Její kresby byly projekcí pocitů, vztahů, vjemů, zážitků stejně bezprostředně jako v reflexívní poezii. Kreslila lineárně tužkou nebo perem, kolorovala pastelkami. V námětech z let 1948-1949 si již vyznačila okruh, který považuje za svoje hájemství. Objevují se Milenci, Dvojice i zvláštní znaky martýria milostné povahy, motýl, který rozřízl dlaň, také tajemná černá kočka, přímo erbovní zvíře. Když vystřídala kreslící hrot štětcem, zesílila obrys a pokryla plochy tuší nebo akvarelovou barvou. V grafických technikách odpovídala těmto způsobům lineární kresby suchá jehla a dřevořez.

V roce 1963 měla samostatnou výstavu v Alšově síni, kde jí byla sochařskou partnerkou Zdena Fibichová. Obě členky skupiny Trasa si rozuměly, každá byla svá ve svém oboru, s osobitým viděním a tvárněním, senzibilitou, představivostí a vědomím nezávislosti. Olga Čechová vystavovala grafiky v cyklech: Těla, Procházky, Mosty, Polosny, Napětí tvarů. Řazení do cyklů vyhovuje rozvíjení myšlenky v obměnách tvarů. Cyklicky k sobě váže grafické listy obvykle shodného formátu a shodné motivace. V Italském cyklu z roku 1966 evokovala zážitky od Pompejí přes “drahou” Florencii k Zahradě Medicejské až k městu, zvanému Řím. Milostný cyklus z roku 1969 se vztahuje k různému času, k času důvěry, iluze, odplouvání, odvahy. Tyto cykly byly provedeny suchou jehlou, technikou, které dává přednost. Zvláštností jejích suchých jehel je silné konturování, zmnožení tenké stopy rydla v kovu mnoha paralelními liniemi. Vyžaduje velkou jistotu, aby se zachoval rytmus souběžnosti. Zvýrazněný obrys zesiluje kontrast černé a bílé a je proje vem osobitosti stylu v pádnosti, lapidárnosti, přímosti sdělení.

Nejvýmluvnějším znakem je tělo, Olga Čechová jím vyjadřuje všechny emoce, odvozuje z něho základní kompoziční elementy. Fyzické prvky se znásobují nebo redukují. Z těla se stává například oblouk mostu. Z tělesných fragmentů vznikl v roce 1969 cyklus Šest částí těla. Je to originální skladba, která netvoří složením jednotlivých listů fyzický celek úplně souvislý, přesto velmi působivý, protože jeho vazba má výtvarnou logiku. Bez programového záměru se toto řešení připojilo k proudu, který nově zacházel s figurací. Cyklus byl vystaven na retrospektivní výstavě Nové figurace, zahájené právě před deseti lety (červen-září 1993) v litoměřické Galerii výtvarného umění. Pro tvorbu Olgy Čechové vždy bylo a zůstává příznačné zobrazení, které se neodpoutává od předmětnosti, většinou figurálnosti, i když jde o metaforické významy.

Na výstavách se představila při příležitostech bienálních, mezinárodních výstavách ex libris, expozicích české grafiky v zahraničí, mezinárodních veletrhů ilustrací a dalších výstavách doma i ve světě. Získala řadu ocenění. Je známou autorkou zvláště ilustracemi knih a knížek pro děti. Její kresby jsou okamžitě poznatelné způsobem stylizace postav lidských i zvířat, výtvarným nápadem, hravostí, živou barevností. Méně známá je její tvorba, která se označuje pojmem “volná”. Volností se rozumí spontánní tvoření, bez konkrétního účelu, někdy se stává záležitostí přímo soukromou, privatissimem. Přináší osobní potěšení. Jsou to grafiky a kresby. Jejich sdělení mají v sobě tajemství, jen lehce ztajená, někdy postačí náznak, několik čar a je jimi zachycen vjem, vzpomínka, dotek. Soubor kreseb vystavila v roce 1985 v Galerii hlavního města Prahy, v současné litoměřické expozici převažují kresby tuší a suché jehly v retrospektivním přehledu od roku 1948 do 2000.

Ke kresbám a grafikám je připojen cyklus Ovázané. Nečekané vykročení z plochy papíru do prostoru formou textilního reliéfu. Dotek, který je častým námětem, projekcí v ploše, se v tomto cyklu uskutečňuje vskutku hmatově. I v tomto případě má význam osobního sdělení. Využila materiálu, s nímž se důvěrně poznala, obvazové gázy. Gáza, karton, krepový papír, kombinace bílé s barvou, vynalézavé zacházení s hmotami jemných struktur dalo vznik originálním asamblážím. Jakmile byla nalezena cesta k tomuto projevu výtvarnosti, který reflektoval subjektivní pocity, odvinula se série realizací. V každém jednotlivém díle se zračí nový prožitek, radost z vytváření, vyžadujícího smyslový vztah k různým látkám, které mění svůj původní účel. Jde opět o metaforu. Cyklus Ovázané vznikl v roce 1984, kdy byl vystaven v kladenské Galerii 55. Dostal pokračování v roce 1992, kdy se autorka k textilním asamblážím vrátila.

Kresby, grafiky i asambláže Olgy Čechové si žádají pochopení, přístup s takovou mírou účasti, s jakou byla tato obsažná sdělení vytvářena. Jsou to sdělení důvěrná, avšak nacházející ohlas u každého, kdo je přijímá. Právě tak je tomu s jejími básněmi.

Olga Čechová 2003

Narozena 6. dubna 1925 v Brně. 1941 – 1944 studovala na Škole uměleckých řemesel v Brně. 1944 – 1945 totálně nasazena (v německé továrně v Brně). 1946-1951 Absolutorium Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér K. Svolinského a A. Strnadela). Od doby studií ilustrovala knížky převážně pro děti. Od roku 1960 členka skupiny Trasa a od roku 1967 členkou výboru SČUG Hollar Praha.

1956 -2000 soustavná ilustrační spolupráce s časopisy Sluníčko a Mateřídouška, od roku 1960 s nakladatelstvím Albatros (celkem 130 knížek pro děti a 20 knih pro dospělé – próza a poezie). Za knižní ilustrační práci získala 15 ocenění. S kresleným filmem Barrandov – Praha vytvořila čtyři kreslené filmy a sedmidílný seriál pro děti. Od studijních let na UMPRUM se věnuje volné grafice (dřevoryt, suchá jehla, litografie) a kresbě v úzké souvislosti s psaním poezie.